MODRÁ TULÁKYNĚ
Jednoho rána se Budimír vydal hluboko do lesa pod Řípem. Bylo po dešti a mezi kapradím ještě zůstávaly kapky rosy. Les voněl mechem, dřevem a vlhkou zemí. Když procházel kolem staré pěšiny, všiml si něčeho zvláštního. Mezi zelenými listy se ukrývaly drobné modré bobule, jedna vedle druhé. Budimír jednu utrhl a ochutnal. Nejprve ucítil jemnou sladkost, potom lehkou lesní svěžest. O kousek dál stála mezi stromy dívka v modrém šátku. „Ty je hledáš?“ zeptal se Budimír. Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Ony si najdou mě.“ Budimír se zamračil. „A kdo vlastně jsi?“ Dívka se na oplátku usmála, otočila se a vydala se po pěšině dál. Než zmizela mezi stromy, zavolala: „Tulákyně. Přijdu, když dozrají.“
Budimír sesbíral několik hrstí borůvek. Rozmačkal je, přidal trochu vody a medu a začal směs šlehat dřevěnou metlou, až vznikla jemná, hladká a lehká pochoutka. Uložil ji do chladu kamenné jeskyně pod Řípem. Druhý den ochutnal. Byla studená, sametová, sladká a voněla po letním lese. Budimír se podíval směrem k lesu a řekl: „Tak už vím, proč ti říkali tulákyně. Nikde nezůstaneš dlouho. Jako lesní tajemství, které dozrává hluboko mezi stromy.“ Od té doby lidé chodili pod Říp hledat malé modré plody. Nikdy však nevěděli, kde přesně je najdou. Někdy jich bylo plné křoví. Jindy jen pár mezi kapradím. A říkávalo se, že když člověk při sbírání zahlédne modrý šátek mizící mezi stromy, borůvky toho roku budou nejsladší.
