ČERVENÁ KRAJANKA
Když přišlo léto pod Říp, začaly na mezích a zahradách dozrávat první jahody. Byly malé, červené a tak voňavé, že se jejich vůně držela ve vzduchu ještě dlouho po západu slunce.
V jedné chalupě pod kopcem žila dívka, které nikdo neřekl jinak než Krajanka. Každé ráno vyrážela s proutěným košíkem na jahody. Znal ji celý kraj. Kam přišla, tam bylo veselo, a kam položila košík, tam se brzy seběhly děti.
Jednoho horkého dne potkala u cesty Budmíra. „Krajanko,“ zavolal na ni, „co s tolika jahodami uděláš?“ Usmála se, podala mu jednu z nejčervenějších a řekla: „To, co se dělá s tím nejlepším. Rozdělím se.“
Budmír ochutnal. Byla sladká, šťavnatá a voněla létem. A protože toho dne bylo takové horko, že se i voda ve studni zdála teplá, napadlo Budmíra něco, co ještě nezkusil. Rozmačkal jahody, přidal trochu vody a medu. Dřevěnou metlou směs dlouze šlehal, až získala jemnost a lehkost. Pak ji uložil do ledového chladu jeskyně pod Řípem
Když ji večer ochutnal, byla studená, růžová a voněla po čerstvých jahodách. „Tohle,“ řekl Budmír, „je přesně jako naše Krajanka.“ A lidé si její jméno začali spojovat s tou nejhezčí chutí českého léta.
Červená Krajanka. Červená jako první jahody, které dozrají na slunci, sladká jako léto a poctivá jako lidé, kteří se o to nejlepší vždycky rozdělí.
