BÍLÁ PANÍ
Říká se, že za dávných časů, ještě když se pod Řípem chodilo po prašných cestách a večery osvětloval jen oheň v chalupách, se v krajině objevovala Bílá paní. Zjevovala se vždy navečer, oděná v dlouhých bílých šatech, a mizela dřív, než se nad krajinou rozednilo. Lidé si mezi sebou šeptali, že přichází ze starých skal a že zná tajemství, která by obyčejný člověk neměl poznat.
Jednoho parného léta ji spatřil také Budmír. Seděla ve stínu starého stromu a před sebou měla malou dřevěnou misku. Budmír se přiblížil a ucítil zvláštní vůni — jemnou, sladkou a neznámou.
„Co to máš?“ zeptal se. Bílá paní se na něj podívala a pravila: „To je chuť, která připomíná léto, i když přijde zima.“
Budmír ochutnal. Byla bílá jako její šaty, jemná jako smetana a voněla po vanilce. „A jak se to jmenuje?“ zeptal se. Bílá paní se jen usmála. „To musíš vymyslet ty.“ Než stačil cokoli říct, zvedl se vítr. Bílá paní zmizela mezi stromy a po chvíli po ní nebylo ani stopy.
Budmír se vrátil domů a dlouho přemýšlel, jak takovou chuť nazvat. Nakonec řekl: „Přeci… Bílá paní.“
A od těch dob se prý v kraji říká, že kdo ochutná tuhle jemnou vanilkovou zmrzlinu, možná na okamžik ucítí vůni léta, které Bílá paní kdysi přinesla pod Říp.
