ŽLUTÉ TAJEMSTVÍ
Podzimního rána se pod Řípem objevil malý dřevěný vůz. Jeho kola byla obalená blátem z dlouhé cesty a na plachtě visely cáry prachu. Přijel z jihu, z míst, o kterých lidé pod Řípem znali jen jména. Vozka byl unavený a mluvil podivným nářečím. Když otevřel svůj náklad, lidé čekali víno, koření nebo látky. Místo toho uviděli žluté plody. Byly hladké, těžké a voněly tak zvláštně, že se kolem vozu okamžitě seběhly děti. Budmír jeden vzal do ruky. „Co je to?“ Vozka se usmál. „Slunce.“ Budmír se zasmál. „Slunce přece neroste na stromech.“ Vozka plod rozkrojil. Vůně se rozšířila po celém tržišti. Budmír si ukrojil kousek a vložil jej do úst. Okamžitě se zašklebil. „Tohle slunce kouše!“ Budimír nad tím dlouho přemýšlel. Vzal několik citronů, vymačkal jejich šťávu, přidal vodu, med a začal směs pomalu šlehat dřevěnou metlou. Ochutnal. Byla svěží, ostrá a pořád příliš kyselá. Přidal trochu medu. Znovu ochutnal. „Teď už nekouše. Teď probouzí.“ Směs uložil do kamenné nádoby a odnesl ji do chladné jeskyně pod Řípem. Druhý den ji lidé ochutnali. Byla ledově studená, hladká a zářivě svěží. Po dlouhé zimě, po těžkých jídlech a po sladkém medu působila jako první doušek jara. Vozka si dal jednu lžíci a řekl: „U nás na jihu říkáme, že citron nepřináší léto. Přináší do zimy vzpomínku na něj.“
Ještě před odjezdem nechal Budmírovi několik citronových semínek. Budmír je zasadil do země pod Řípem. Nevyrostlo nic. Ani příští rok. Citronovník v české půdě nezůstal. Ale jeho chuť ano.
