RUDÝ STRÁŽCE
Na kraji lesa pod Řípem stála stará dřevěná brána. Vedla k pěšině, která mizela mezi vysokými smrky, a u ní rostly husté malinové keře. Na první pohled nevypadaly nijak přívětivě. Měly ostré trny a větve spletené tak hustě, že jimi sotva prošla ruka. Lidé proto chodili raději jinudy.
Jednoho dne se k bráně vydal i Budimír. Uslyšel vyprávění o muži, který tam prý každé léto hlídá les. A skutečně. Pod starým dubem seděl vysoký muž v červeném plášti. Na zádech měl dřevěný košík a v ruce dlouhou hůl. „Co hlídáš?“ zeptal se Budimír. Muž se podíval na malinové keře. „To, co si lidé berou, aniž by poděkovali.“ Budimír se pousmál. „A proč jsou tedy ty maliny tak těžko dostupné?“ „Protože to nejlepší si člověk musí zasloužit.“ Budimír opatrně sáhl mezi trny. Na prstech ucítil škrábnutí, ale pod větvemi našel malinu tak červenou, že vypadala jako kapka letního slunce. Ochutnal ji. Byla sladká, šťavnatá a voněla celým lesem. Nasbíral několik hrstí malin, rozmačkal je, přidal trochu vody a medu a začal je pomalu šlehat. Pak směs uložil do chladu jeskyně pod Řípem. Když ji druhý den ochutnal, byla ledově studená, hladká a plná vůně čerstvých malin. Budimír poděkoval lesu a přinesl trochu i strážci. Muž ochutnal. „Vidíš? I to, co chrání trny, může uvnitř ukrývat něco měkkého.“ Od toho dne lidé přestali malinové keře obcházet. Naučili se vstupovat opatrně, brát jen tolik, kolik potřebují, a za každou hrst poděkovat. A starého strážce? Toho už nikdo nikdy nespatřil.
