ZLATÝ CIZINEC
Jednoho léta se pod Řípem objevil cizinec, kterého v kraji nikdo neznal. Přišel po staré cestě za úsvitu. Neměl erb, neměl zbroj a neměl ani koně. Jen přes rameno nesl těžký plátěný vak. Lidé si šeptali, odkud asi přišel. Když ho spatřil Budmír, zeptal se: „Poutníku, co to neseš?“
Cizinec otevřel vak. Uvnitř ležely zlaté plody, jaké pod Řípem ještě nikdo nikdy neviděl. „Přicházejí ze země, kde slunce hřeje celý rok,“ řekl cizinec. Budmír jeden plod rozkrojil. Zlatá dužina zavoněla tak silně, že se kolem začali scházet lidé. Ochutnal. Byla sladká, šťavnatá a úplně jiná než všechno ovoce, které do té doby znal.
Budmír dostal nápad. Vymačkal dužinu, přidal trochu vody a směs začal prudce míchat dřevěnou metlou, až se spojila v jemnou a lehce nadýchanou hmotu. Potom ji přelil do hliněné nádoby a nechal vychladit v kamenné jeskyni pod Řípem. Když ji druhý den ochutnal, byla studená, hladká a osvěžující. Cizinec se usmál. „Teď už víš, co jsem ti přinesl.“ Budmír se podíval na zlatavý sorbet a odpověděl: „Přinesl jsi kousek svého slunce.“
Cizinec ještě téhož dne odešel a nikdo ho už nikdy nespatřil. Jen jeho zlaté ovoce zůstalo v kraji — a protože přišlo zdaleka a nikdo nevěděl, kdo ho přinesl, začali mu lidé říkat Zlatý cizinec.
